G.G. Blaisdell nikdy nepovažoval rakouské zapalovače za pěkné. Vlastně se mu vůbec nelíbily. Nebyly praktické, musely se používat oběma rukama a povrch se rychle opotřeboval. Jedinečnou vlastností těchto zapalovačů byla odolnost proti větru. Aby nevzhledný zapalovač trochu vylepšil, nechal jej pochromovat. Pak ale musel zvýšit jeho cenu z 25 centů na 1 Dolar. Rakušáky za tuto cenu ale nikdo nekupoval. Navíc se záhy ukázalo, že trpí častými výrobními vadami a různými defekty, které musel neustále opravovat. Nikoho tedy nepřekvapí, že právě Blaisdell začal usilovně přemýšlet, jak by měl fungovat dokonalý zapalovač, který už nikoho nezklame.
G.G. Blaisdell totiž zdaleka nebyl jen obchodník. Rád pracoval se soustruhem a byl zručným a invativním řemeslníkem, který se tuto práci naučil dělat jako pomocný dělník v podniku svého otce, který se zabýval výrobou součástek pro těžební stroje. Když George chodil do páté třídy, rozhodl se, že nechce ve škole pokračovat a raději si najde nějakou práci. Jeho otci, který pro malého George chtěl jen to nejlepší možné vzdělání, se toto rozhodnutí pochopitelně nezamlouvalo a George proti své vůli putoval do přísné vojenské školy, aby z ní byl za necelé dva roky vyloučen.
Starý Blaisdell svého vzpurného syna nakonec ve svém podniku pracovat nechal. Ale mohl dělat jen tu nejmizernější nekvalifikovanou práci - pomocného dělníka u soustruhu. Za pouhých 10 centů na hodinu, 59 hodin týdně. Žádné ohledy, žádné výhody. George ale tato práce přesto bavila. Zakrátko se naučil stroje dokonale ovládat a krom praktických dovedností také nasákl podstatou amerického řemeslnictví konce 19. století - radostí z výroby kvalitních a užitečných pomůcek a hrdostí na jejich kvalitu.
Po letech práce u soustruhu se z Blaisdella stal obchodní zástupce a se začátkem první světové války podnik po otci převzal, aby jej v roce 1920 prodal, když v období ropného boomu s bratrem potřebovali peníze pro založení vlastní těžařské firmy. Všechny podnikatelské úspěchy však zmizely se začátkem Velke hospodářské krize. A potom přišla ta příhoda se zapalovačem….
Obchod s nekvalitními rakušáky Blaisdell záhy vzdal. Místo toho si za 10$ měsíčně pronajal malou nenápadnou dílnu nad autoservisem, kde se třemi pomocníky začal realizovat své představy o novém, dokonalém zapalovači.
Na předchozích obchodech ztratil dost peněz, takže si už ani nemohl dovolit pořádné zařízení. Ale byl si naprosto jistý úspěchem svého vlastního konceptu. Za 260 dolarů nakoupil vyřazené stroje jiných podniků, na pájení používal obyčejnou sporákovou plotýnku. To, že jeho skromná dílna nemá ani omítnuté zdi, bylo ale to poslední, co jej zajímalo. Blaisdell upřel veškerou svou pozornost na vývoj nového zapalovače.
Dílna, ve které G.G. Blaisdell začal vyrábět Zippo zapalovače
Prvním úkolem bylo najít správnou velikost zapalovače tak, aby padl do dlaně ruky. Víčko zapalovače připevnil k jeho schránce pantem, takže se stalo neoddělitelnou součástí zapalovače. Tento zapalovač umožnil pohodlné používání jednou rukou, aniž by bylo jakkoliv obtížné jej otevřít a zavřít. Knot zapalovače chránil před zhasnutím jednoduchý perforovaný komínek, stejný jako u “rakušáků”. Zapalovač pojmenoval “Zippo”.
Proč Zippo? Prostě se mu líbilo, jak to slovo zní. Byl to výsledek jedné brainstormingové seance. Jiná pennsylvánská společnost Talon Co. nedávno představila zcela novou kovovu upínací pomůcku. Zip. Blaisdell tento vynález obdivoval. Ale ještě se mi líbil její název. Zip. To slovo znělo tak moderně. Blaisdell byl zkušený obchodník a věděl, že nějaký zvláštní, moderní název si všichni budou pamatovat. I jeho zapalovač byl moderní a užitečný. Jako zip. Pojemenoval jej prostě Zippo.
Předchozí článek: Zippo - jak to všechno začalo